Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Je lepší být sám sebou a o ostatní se nezajímat? Nebo je lepší si citlivě budovat obraz založený na hodnocení druhých?

Zdá se, že je tato otázka zapeklitější, než by se mohlo zdát. Protože ve společnosti jsou pevně zaklíněné dva názory, které si tak trochu protiřečí. Na jednu stranu bychom měli být sami sebou a na ostatní se zase tolik neohlížet, na druhou stranu bychom zase měli zohledňovat názory druhých, abychom ve své zaslepené dokonalosti nedošli úplné zkázy. Jenže co si z toho vybrat?

« REKLAMA »

Určitě existují oba případy lidí, kteří si razí buď jedno, nebo druhé. Ideálním řešením se v tomto případě jeví zlatý střed, tedy zohlednění názoru vlastního i názoru ostatních. Co to ale obnáší?

best-717611_1280

Jsem takový, jaký jsem, a mé okolí to musí přijmout

Za takovou a další podobné věty se zpravidla schovávají lidé, kteří nejsou schopni se přizpůsobit společnosti. Ale abychom všechny takové neuráželi, je to vlastně pěkná myšlenka. Každý člověk je individuální, má své zájmy, potřeby, koníčky, zvyky i podivnosti, které dotvářejí jeho jedinečnost. A každý člověk má svatosvaté právo očekávat, že bude druhými bezvýhradně přijat i se svými nedokonalostmi. Kéž by to tak fungovalo ve všech případech.

Jenže málokdy se stane, že člověka jako takového budou mít opravdu rádi všichni, s nimiž přijde do styku. Část jeho okolí jej přijme bez výhrad a stane se přítelem. A část jej prostě nepřijme, protože takový člověk je na jejich osobní hodnocení příliš odlišný. A přichází dilema. Měli by nám ti, kteří nás neberou takové, jací jsme, být „ukradení“, anebo bychom se měli poučit a podívat se na sebe jejich očima?

love-163851_1280

Přizpůsobím se, aby mě měli všichni rádi

Někteří lidé volí variantu, podle níž se přizpůsobují a snaží se být takoví, aby s nimi nikdo nikdy neměl problém. Aby k jejich chování nikdy nikdo nemohl mít výhrady. Ale stejně se i v případě, že lidé dbají na to, aby byli nekonfliktní a pohodoví a působili přátelsky a normálně, najdou takoví, kterým bude už z principu vadit třeba právě to.

A tak se ten kolotoč přizpůsobování se roztočí tak, že se změní v nemilosrdnou centrifugu a onen mimořádně přizpůsobivý jedinec je přitlačen do sedačky bez možnosti dobrovolně vstát, protože mu to jeho přizpůsobivé mantinely zkrátka a dobře nedovolí. Kampak se nám ztratilo to sebevědomé být sám sebou?

Asi dojdeme všichni k závěru, že chtít jedno nebo druhé není úplně ideální. Ona by ta druhá možnost měla správně asi vyústit v tu první. Pokud totiž zjistíme, že k nám někdo má výhrady, měli bychom se zamyslet a podívat se na sebe kriticky. Jistě, málokdo to zvládne, ale není to na škodu. Pokud navíc jsme schopni vědomě uznat svou chybu a pokusit se vylepšit své nedostatky, měli bychom mít vyhráno.

thumb-422558_1920

Protože nosit v sobě pokoru a skromnost je sice patetické, ale zatraceně výhodné. A pokud se na sebe dokážeme dívat i kritickým okem, a přesto nás někdo jako člověka nepřijímá, můžeme se s klidem dostat k prvnímu bodu a věčně nespokojeného kritika uložit někam k šípku. Všichni nás přece rádi mít nemůžou.

Foto: Pixabay

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »