Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

A žili spolu šťastně až navěky. V dnešní době by dětské pohádky mohly být možná zakončovány realističtějším „žili spolu šťastně, dokud se nerozvedli.“ Proč to tak ale je? Co se změnilo?

S vyvíjející se dobou a hektickým životním stylem se vyvíjejí i lidské vztahy. Máme vyšší nároky na sebe i na ty okolo nás, jen málokdo je pro nás dost dobrý. Na prvním místě se místo lásky ocitá u mnoha lidí kariéra – a není možné jim to mít tak úplně za zlé. Proč ale neumíme skloubit profesní a soukromý život tak, abychom dokázali žít dlouhodobě jen s jedním partnerem?

« REKLAMA »

láska volná pexels-photo-13918-large

Život je hra

Život je hra a lidé se chtějí bavit, chtějí si svůj život užívat plnými doušky. Proto možná v mládí ani nechtějí navazovat pevné vztahy, do jisté míry je to pro ně staromódní. Po době užívání si přijde budování kariéry. A proč si komplikovat život něčím tak komplikovaným, jako je vztah? Když si však srovnáme a uspořádáme svůj život, zjistíme, že u vztahů mnohdy stojíme na začátku.

Možná bychom mohli přistoupit na trochu staromódnosti a přiučit se u našich babiček, které vyrostly v úplně jiné době. Vdávaly se mladé a jejich partnerské soužití jim vydrželo většinou po celý zbytek života. Jednoduše proto, že kdyby se v době svého mládí rozvedly, byla by to pro ně ostuda. A tak jim nezbývalo nic jiného, než se naučit partnerské a vztahové karamboly řešit.

Neumíme odpouštět

Dnes se nemusíme zabývat jednou láskou na celý život. Nikdo dokonce ani neočekává, že náš první partner, naše první velká láska s námi vydrží až do smrti. Je běžné vystřídat několik partnerů a díky zkrachovalým vztahům se poučit z chyb. Co když se ale nepoučíme?

Zásadním problémem je, že ve vztazích stále víc a víc máme rádi sami sebe, nedokážeme se druhému odevzdat a mít ho radši než své já. Na jednu stranu je to pochopitelné. Čím více se totiž odevzdáváme, tím více se partnerovi otevíráme a stáváme se zranitelnějšími. Dnes ale všichni chceme být silní, odvážní a soběstační. Když už ale dokážeme alespoň tu a tam upřednostnit potřeby svého partnera nad těmi svými, narážíme na další problém.

pár

Při nejbližší vztahové krizi nevíme, co dělat. Myslíme na svou hrdost, důstojnost a to, jak z problému vyjít s co nejmenšími zraněními. Neumíme se zapřít a snažit se problém řešit, radši se rozejdeme, spálíme mosty a vykročíme znovu, s notně bolavým srdcem a pocitem, že se proti nám spiknul celý svět. Kdybychom se ale zaměřili na to, co praktikovaly naše babičky, byli bychom možná šťastnější. S každým překonaným problémem se totiž partneři sbližují, více se poznávají a upevňují pouto mezi sebou.

Proto, až zase budete tím druhým vytočení doběla, zkuste mu dát šanci. Vlastně tomu dejte aspoň jednu šanci vždycky. Nikdy není napoprvé tak zle, abychom to nemohli alespoň zkusit překonat. Vždyť když se nenaučíme problémy řešit, a především odpouštět svým blízkým a naučit se říkat „promiň,“ nedostaneme se nikdy za hranici mělkého a povrchního vztahu, který ztroskotá i na těch nejbanálnějších překážkách.

Foto: Pexels.com

 

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »