Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Tvrdili mi, že máme velký zadek v rodině.
Tvrdili mi, že já nikdy nemohu být štíhlá.
Tvrdili, že kila navíc mi sluší.
Tvrdili mi, že holka, co má mentální bulimii, už nikdy nebude mít správné stravovací návyky.
Tvrdili mi, že sportovní nadání je záležitostí genů.
Zapomněli ale, že mám srdce Lva-bojovníka!

Když jsem ve svých sedmnácti letech onemocněla mentální bulimií, vinila jsem z toho hned za svou slabou vůlí také všeobecný diktát krásy, který nám velí být fit, štíhlé a dokonalé. Dnes je mi pětadvacet a musím se nad rozhořčením svého minulého já usmívat. Jak řekl Jirka Kodet v kultovním filmu Pelíšky: „To je typický alibismus, typicky hnusný alibismus.“

bul1

Máme sklony si omlouvat svá vlastní selhání tím, že za ně může někdo jiný. Rodiče, výchova, nastavený ideál krásy – svými nereálnými požadavky, partner, třeba tím, že nás stále kritizuje. Zapomínáme ovšem na to, že ani jednu z těchto věcí nemůžeme ovlivnit. Dokonalé krásky usmívající se z obálek časopisů tu budou vždycky. Stejně tak nezměníme druhé lidi a jejich názory či smýšlení. Jediné, co můžeme změnit, jsme my sami.

« REKLAMA »

Rozhodla jsem se napsat tento článek jako motivaci pro všechny lidi, kteří si přejí změnit svou postavu. Pro všechny ženy a dívky, které bojují s poruchou příjmu potravy. Pro slečny, které namísto zdravého životního stylu a systematického cvičení hledají zkratku cesty za vysněným tělem skrze projímadla a zvracení. Ráda bych Vám všem dodala odvahu a ujistila Vás, že všechno jde, když budete mít odhodlání. „K dosažení vysněné postavy není zapotřebí pevná vůle, ale pevné rozhodnutí.“ – Mudr. Kateřina Cajthamlová

bul4

Nečekejte, že v tomto článku budu obhajovat nadváhu a obezitu. I když je pravda, že v minulosti jsem měla takové tendence. Dnes ovšem vím, že to první, co musí člověk udělat, je přestat lhát sám sobě a zvednout zadek. Ne proto, abychom se zbavili kil navíc, ale proto, abychom si mohli vážit sami sebe. Poslechněte si prosím můj příběh, bylo by mi velkým potěšením, kdyby se pro Vás mohl stát inspirací…

Bulimií jsem onemocněla ve třetím ročníku gymnázia. Byla to pro mě velmi náročná doba. Škola, první láska, neshody v rodině a bohužel také můj první (a asi poslední) pokus prosadit se v modelingu. Boj s touto poruchou příjmu potravy mi sebral pět let života, během kterých jsem přibrala 35 kilogramů a nasypala do sebe nespočetně krabiček antidepresiv. Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než jsem pochopila, že tudy cesta nepovede. Sice se mi během let 2013-2014 podařilo shodit prvních sedmnáct kilogramů, ale váhu jsem si nikdy dlouhodobě neudržela. Dá se říct, že ten pravý zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem se v roce 2014 seznámila s tehdejším přítelem.

bul3

Můj přítel je pro mě ta nejbližší osoba a taky někdo, o kom vím, že mi za všech okolní řekne pravdu. Nehledě na to, jak nepříjemná ta pravda je. A to ne proto, aby mi ublížil, ale proto, že si mě váží a chce mi pomoct. Postupně jsem přišla na to, že všechen ten můj boj za „pravou krásu“, omlouvání tloušťky jako následek nemoci a něco úplně normálního, hlášky typu „hubená holka je jako kalhoty bez kapes- není kam dát ruce,“ byly jen berličky k tomu, abych si dokázala trochu vážit sama sebe. Když jsem se pořádně podívala do staveného zrcadla, přestala jsem si po letech konečně lhát. Uvnitř mě byla vždy ukrytá touha být štíhlá, být fit a nezadýchat se při popoběhnutí na autobus. A tak jsem místo sebelítosti začala s počátkem roku 2015 dělat něco pro mě zcela netypického. Začala jsem dřít. Nebudu Vám lhát, zezačátku to bylo krušné, ale o co víc jsem se do toho světa dřiny, fitness a zdravého jídla nořila, o to víc mě to bavilo. Když se pak dostavily první výsledky, pochopila jsem, že poprvé v životě jsem ve správný čas na správném místě.

bul2

Potýkáte se i vy s poruchou příjmu potravy nebo s dlouhodobou nadváhou? Zde jsou má doporučení.

  • Nestyďte se vyhledat odbornou pomoc. Nemusí se jednat hned o psychiatra, v tomto případě nejvíce pomůže terapie. Jestliže máte tendence se přejídat, pravděpodobně máte problém. Nezůstávejte s ním sami a hledejte terapeuta, kterému budete důvěřovat.
  • Na internetu se dají najít také poradny poskytující tyto služby zdarma.
  • Nespoléhejte jen na to, že terapeutovi vyložíte své problémy a on bude pracovat za Vás. Ta největší dřina bude ležet na Vašich bedrech. Jediná ruka, která Vám skutečně pomůže, je na konci Vaší paže.
  • Vrhněte se na cvičení a nevyhýbejte se silovému tréninku. Mnoho žen se bojí, že jim narostou svaly, ale to je nesmysl. Navíc sval je vždycky víc sexy než špek.
  • Kupte si váhu a připravujte si jídlo na druhý den předem do krabiček- předejte tak nenadálému přejídání.
  • Spočítejte si, kolik Vaše tělo potřebuje denně kilokalorií a také makroživin (tuky, sacharidy, bílkoviny, vláknina). Na internetu je na toto téma spoustu zajímavých článků. Nespoléhejte jen na tezi: „Budu-li jíst samé zdravé věci, budu hubnout.“ Budete-li jíst samé zdravé věci, budete mít jistě skvělý krevní obraz, pravidelné vylučování a lepší pleť, ale k hubnutí a budování svalové hmoty potřebuje tělo přesné množství makroživin. Plno mých kamarádek mi na toto vždy řekne: „Když mě nebaví si zapisovat, co jím a počítat si to…“ Na to mám jedinou odpověď: „Pokud nejsi ochotná investovat do sebe čas a energii ani na toto, jak chceš očekávat, že se Tvé tělo bude měnit k lepšímu?!“
  • Nevažte se, ale důkladně si změřte své míry. Váha je velice relevantní pojem. Skvělá motivace také může být vyfotit se ve spodním prádle a každý měsíc si fotky porovnat. Rozdíly budou rozhodně patrné.
  • Stanovte si reální cíl a neuhněte z cesty ani o píď. Ostatní Vám to možná budou vymlouvat, budou se Vás snažit nalomit. Budou Vám tvrdit, že „mít kila navíc je normální, to má přece každý.“ NEBUĎTE JAKO KAŽDÝ! To jsou jen řeči slabých lidí, kteří se bojí, že je přerostete. Ukažte všem, že podceňovat Vás, byla chyba! Napřed se budou ptát: „Proč to děláš…?“ Nepotrvá to ale dlouho a začnou se ptát: „Jak jsi to udělal…?“

A co říct závěrem? Nikdy to nevzdávejte! Já začínala jako devadesátikilová, na lécích závislá bulimička, a dokázala jsem to. Dnes mám 58 kilo při 163 centimetrech, spoustu energie a radost ze života. A hlavně, mohu si s čistým svědomím vážit sama sebe. Když jsem to dokázala já, tak proč ne vy? Jediné, čeho můžete litovat, je to, že jste nezačali dřív…

Foto: Roman Smíšek

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »