Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Marcel se usadil na balkónu svého pokoje. Zapálil si cigaretu. Bylo čerstvé ráno. Ubytoval se vysoko v kopcích. Před sebou měl malý stolek a notebook. Tady bude pracovat. Napíše pár nesmrtelných esejů. Tam dole to prostě nešlo. Příliš mnoho vzruchů a vyrušování. Nepřehledných vztahů. Nároků, které nemohl, nebo nechtěl plnit. Všechny ty neviditelné pavučiny. Zrádná síť, do které se tak zamotal, že z ní nemohl už ven. V podstatě utekl. Na poslední chvíli. Jen tak tak si zachránil holý život.

Byly by ho sežraly.

« REKLAMA »

Všechny ty nebezpečné ženy. Neznaly ohledy, každá si šla za svým. Někdy mu to vyhovovalo. Ale většinou tím trpěl, protože tomu nerozuměl. Proč dělají všechno jinak, než by čekal? Ta marnost ho unavovala. Jako by nešlo setkat se na pevné půdě. Pod nohama měl jen písek. Vyprahlou poušť.  Žíznil touhou, ale vody bylo pomálu. Jen samá fata morgána. Rozevláté vlasy. Ženská silueta. Opálená pokožka. Svůdné tvary. Rafinovaně zahalené. Výjimečně odhalené. Vzrušující k zešílení. A pak pouštní bouře. Citové vydírání. Váhání. Přehrávání.

Bodec jedovatého pavouka

„Holky, jdeme na vzduch!“ ozvalo se.

Marcel se snažil dopsat větu. Ale ten hlas ho rušil. Co to bylo zač?!  V penzionu byli přece ubytovaní jen němečtí důchodci.

„Zahrajeme si na babu!“ ozvalo se na celý barák, „Aničko, máš babu, Haničko, utíkej pryč, honem!“

Ach jo, pomyslel si Marcel, zase nějaká fúrie. Kde se tady vzala?! Myslel, že je tady na bezpečném místě. Už si na ně vypěstoval alergii. Po tolika letech, co se s nimi stýkal, se z něj stával samotář.

Vyhlédl dolů z balkónu. Před penziónem byla posekaná louka a na ní křepčilo několik dětí. Mezi nimi černovlasá žena. Vlasy do pasu. Nervózní ruce. To bylo na ní to nejvýraznější. Upravovala si vlasy. Gestikulovala. Šermovala pažema jako v tranzu. Dirigovala děti. Taky nohy neustále tančily. Kmitaly. Pobíhaly. Vytáhla mobil a telefonovala. Pak opět volala na děti. Měla vypjatý soprán. Byl to hlas plný emocí. Krátké vlnové délky. Vysoké tóny a hlasitý smích. Děti pobíhaly. Žena se nezastavila.

Ta ženská neomalenost!

Tady nebudu ani minutu, pomyslel si Marcel. Génius potřebuje ticho! Proč mu nedají pokoj? Copak neví, když tady tak výská, že mají hosty? Pozoroval, jak poletuje. Jako vosa. Jako neřízená střela. Jako Smrtihlav. Měla v sobě energii. Dokonce i půvab. Dlouhé vlasy. Malá prsa, větší zadek, výrazný obličej. Dokáže být na chvíli v klidu? Ve spánku nebo po sexu? Už dopředu k ní cítil nechuť.

„Myslel jsem, že jste sám,“ řekl při snídani majiteli.

„Nojo, přijela dcerka s vnučkama.“

 Starý horal pokýval. Byl mlčenlivý a osmahlý. Marcel mu sdělil, že bude muset odjet, což se ho viditelně dotklo.

„Počkejte na oběd.“

Po snídani si Marcel začal balit. Sotva začal, ozval se randál a do dveří vtrhla ta žena. Stále působila rozevlátě. Přinesla čisté ručníky. Okamžitě se pustila do úklidu, aniž by se na něco ptala. Měla na sobě bílé tričko a džíny. Její tělesná vůně opanovala prostor. Ta přelétavost byla nakažlivá. Marcel čekal nad otevřeným kufrem.

„Uklízíte?“ zeptala se ho.

Ženská svůdnost nezklame

Vynesla jeho peřinu na balkón. Začala ji vyklepávat, jako kdyby ji za tu jednu noc zašpinil. Na špínu si nestěžoval! Udiveně zíral, jak kroutí půlkami. Kde se to v ní bere? Docela obyčejná holka. Máma od dvou dětí. Už má něco za sebou. Lži, zrady a žárlivé scény. Ale živelnosti má na rozdávání. Ten estrogen z ní doslova sálal.

„To všechno čtete?“ zeptala se.

Vzala do ruky Nietzscheho. Měl tam taky Camuse, Kunderu, Heideggera, Bondyho a Sartra.

„Hmm.“

„To budete hlava!“

Zabalil si kufry a šel se projít. Měl ještě zaplacený oběd.  Vysoké strmé stráně mu udělaly dobře. Oběd taky ušel. „Tak co, chutnalo?“ zeptal se majitel, „to vařila dcerka!“

V penziónu zavládla polední pauza. Vyšel do pokoje a cítil to ticho. Voňavý horský vzduch. Ještě jim dá šanci. Bude chvíli psát. Usedl na balkónu a krátce se zamyslel. Najednou se rozlehl hluk. Bouchání dveřmi. Křik, jako když na nože bere. Zahlédl tu ženu. Hnala s dětmi na louku. Přišly další děti. Asi z okolí. Zase ty nervní pohyby. Vysoký hlas. Smích. Mávání rukama. Vrtění v kyčlích. Panbože! Jak tady má psát?! Vstal a svalil se na postel. Vyzul si botu a mrštil jí přes zábradlí balkónu.

Pak uslyšel dupání po schodech. Vletěla do dveří. Měla zrůžovělý obličej. Prsa pod tričkem se jí dmula. Vypadala naštvaně.

„To jste hodil vy, pane?! Co si o sobě myslíte? Že jste tady sám?! Já tady mám děti! Mají prázdniny, jasný? Jestli se vám to nelíbí, můžete jet! Takový mrzout! Pecivál! Knihomol! Styďte se! A jestli to ještě jednou uděláte, urazím vám tu vaši chytrou kebuli!“

Marcel cítil, že se opět zamiloval.

                                                                                                                                   Jan Klar

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

Komentáře obsahující útoky na třetí osoby, linky na externí zdroje (URL) a taky komentáře neobsahující názor k tématu článku nebudou publikovány. Děkujeme za pochopení a přejeme plodné diskuze.

« REKLAMA »